Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

OTEVÍRACÍ DOBA

Pondělí: 09:00 - 15:30
Úterý: 09:00 - 15:30
Středa: 09:00 - 15:30
Čtvrtek: 09:00 - 15:00,
18:45 - 20:45
Pátek: po dohodě
Tel. +420 737 123 671
Hala Heroldovy sady
(Holandská ulice, Praha)

ZBOŽÍ V AKCI


O házené » Trenérské taktiky » Metodika tréninku » Metodické aspekty v tréninku

METODICKÉ ASPEKTY TRÉNINKU V HÁZENÉ

Doc.PhDr. František Táborský, CSc.

 

Podstatným znakem sportu, zvláště vrcholového, je cílená a dlouhodobá příprava zaměřená na účast a úspěch v soutěžích. Tato příprava je nejčastěji označována jako sportovní trénink. Ten je třeba pojímat jak systémově, tak procesuálně.

 

Za základní prvky sportovního tréninku v systémovém pojetí jsou považovány:

 

řídící subjekt (trenér a případně další členové řídícího týmu),

řízený objekt (hráč, družstvo),

projekt (cíle, obsahy, metody, formy, kontrola),

podmínky (materiální, časové).

Tyto prvky systému sportovního tréninku se navzájem podmiňují a doplňují.

 

V procesuálním pohledu jde o sled adaptačních podnětů probíhajících v dynamické integraci uvedených prvků. Adaptační podnět je chápán jako psychobiologický účinný vliv vyvolávající v organismu sportovce aktivaci regulačních procesů. Základem adaptačních změn je pohybové eventuálně psychické zatížení, které je volené především tak, aby respektovalo strukturu žádoucího herního výkonu. Zátěžové činnosti však musí být účelně střídány s činnostmi zotavnými (regeneračními). Pro charakter zatěžování jsou určující vztahy trvání, intenzity, složitosti, frekvence a četnosti činnostních i zotavných podnětů.

 

Je zapotřebí rozlišit teoretickou a praktickou stránku sportovního tréninku. Syntéza poznatků různých aplikovaných přírodních i společenských vědních disciplín vyúsťuje v obecnou teorii sportovního tréninku a z ní ve speciální teorii pro oblast házené. Praktická stránka je dána jedinečností a zvláštností jednotlivých prvků a procesů tréninku u zcela konkrétního házenkářského družstva.

 

Kvalitativní a kvantitativní charakteristiky sportovního tréninku se obecně liší s ohledem na sportovní úroveň - sportovní status - daného hráče a družstva a s ohledem na jejich sportovní možnosti a cíle.

 

Cílem sportovního tréninku v rekreační házené je především uspokojování základních sportovních potřeb hráčů (pohybová kompenzace pracovní zátěže, zábava, sounáležitost s týmem, upevnění zdraví, zvýšení zdatnosti) ve skromných tréninkových podmínkách.

 

Cílem sportovního tréninku ve výkonnostní házené je (vedle již výše jmenovaného) dosahování relativně vysoké výkonnosti, která by odpovídala více či méně omezené míře nadání a tréninkových možností.

 

Cílem sportovního tréninku v elitní (vrcholové) házené je dosahování maximální výkonnosti většinou výjimečně nadaných hráčů v optimálních podmínkách.

 

Nejvyšší nároky na všechny prvky a procesy sportovního tréninku jsou pochopitelně kladeny v oblasti elitní házené. Týmové řízení vybraných hráčů se zde většinou uskutečňuje ve všestranně výhodných podmínkách. Sportovní status a různé výkonnostní úrovně předurčují procentuální podíl součástí sportovního tréninku a hlavní funkce zátěžových činností (rozvoj, zdokonalování, renovace, stabilizace, minimalizace úbytku).

 

V oblasti sportovních her je poměrně běžné dělení sportovního tréninku na složku kondiční, technickou (nácvik) a taktickou (herní trénink). Každou touto složkou organicky prolíná příprava psychologická, ve které jsou především u elitních družstev shledávány největší rezervy. Optimální strukturální a časová vyváženost jednotlivých složek sportovního tréninku je jedním z klíčových metodických problémů. Mezi podpůrné složky tréninku patří regenerace, výživa a celkový životní režim sportovce.

 

Mezi kritéria adekvátního rozhodování trenéra patří nejen výkonnostní úroveň jeho hráčů, ale rovněž respektování jejich věkových a pohlavních zvláštností. Sem spadá také problematika případných rozdílů mezi kalendářním a biologickým věkem (akcelerace nebo zpoždění) a senzitivních období optimálních pro rozvoj jednotlivých pohybových schopností a dovedností. Prioritou sportovní přípravy mládeže není co nejrychlejší dosažení vysoké úrovně výkonnosti, nýbrž vytvoření všestranných předpokladů pro co nejvyšší výkonnost ve zralém sportovním věku.

 

V činnosti každého řídícího subjektu (trenéra a jeho případných pomocníků) jsou rozeznatelné čtyři základní procesy, které můžeme označit jako poznávání, rozhodování, ovlivňování a kontrolování. Tyto procesy probíhají většinou souběžně a velice úzce spolu souvisí. V dané fázi řízení se pouze mění jejich vzájemný význam a váha. Schématicky to lze připodobnit průběžnému svazku čtyř pramenů.

 

Každá činnost trenéra a jeho hráčů by měla být vědomě a účelně zaměřena ke zvolenému cíli. Finální cíl a cíle postupné jsou současně motivem jednání a také východiskem pro plánování. V širším smyslu je plán programovým materiálem, ať již písemně zaznamenaným nebo pouze promyšleným. Plán je rámcovým hledáním a předběžným určením cesty od současné reality k vytčenému ideálnímu cíli. Jasná formulace konkrétního, splnitelného, účelného, kontrolovatelného a pružného konečného cíle i cílů dílčích není možná bez analýzy personálních, materiálních a časových možností. Struktura plánu by měla obecně obsahovat nejen prvky cílové, ale také materiální a operativní (metody, formy, periodizace). S ohledem na disponibilní čas se rozlišují plány dlouhodobé (perspektivní, roční), střednědobé (mezocyklus) a krátkodobé (mikrocyklus, konspekt tréninkové jednotky).

 

Plán je cílovou abstrakcí, modelem, zjednodušením. Jeho následná konkrétní realizace je mnohem složitěji strukturována a je podmíněna řadou vnitřních i vnějších dynamicky se vyvíjejících vztahů. Proto je zapotřebí evidence vztahů mezi plánovanou a realizovanou činností. Permanentní diagnostika průběžných stavů řízeného objektu by měla sloužit nejen případným úpravám nebo změnám plánu, ale také k bezprostředním praktickým reflexím.

 

V řídící činnosti je třeba prakticky reflektovat obsah řady didaktických principů (např. názornost, postupnost, kontinuita, trvalost) a pravidel (např. od obecného ke zvláštnímu). Znalost výchozího “profesiogramu” řízené objektu a formulace cílového stavu (viz též náš článek “Game Performance in Handball”, Periodical EHF, 2001, č. 2, s. 23-26.) je důležitá pro volbu didaktických metod (např. věcná a časová strukturace zátěže, koncentrace a disperze zátěže, metody střídání zátěže a odpočinku), stylů (např. příkazový, úkolový, reciproční), prostředků (většinou různé materiální pomůcky), sociálně interakčních forem (např. hromadná, skupinová, individualizovaná) a organizačně metodických forem (např. průpravné cvičení, herní cvičení, průpravná hra).

 

Obecným cílem sportovního tréninku v házené je dosažení způsobilosti realizovat v utkáních nacvičené herní činnosti co nejefektivněji. Nejde pouze o kvantitativní ovládnutí co nejširší škály individuálních, skupinových a týmových dovedností, ale také o kvalitativní a situačně účelové provedení.

 

Předpokládejme, že sportovní trénink elitních hráčů budou vést teoreticky erudované a prakticky zkušené řídící týmy pracující v optimálních podmínkách. I za těchto okolností bude jejich činnost krajně náročná. A to zejména z důvodů jedinečnosti každého absolutně vrcholového sportovního výkonu. Avšak také z důvodů, které je možno obecně označit jako nedostatečnost informace. Jsou to například problémy při určování aktuálních stavů hráčů, nejasnosti při stanovení cílových modelů výkonu, při kvantitativním a kvalitativním vyjadřování tréninkové zátěže, při vysvětlování příčinnosti adaptačních změn atp. Zdrojem obtíží je zvláště složitost struktur a funkcí lidského organismu. Řízený hráč je sám o sobě neobyčejně složitý pravděpodobnostní stochastický systém, který disponuje vlastními funkcemi autoregulace a sebezdokonalování.

 

Sportovní trénink je otevřeným dialektickým systémem s množstvím proměnných i neznámých. Vedle nezbytných snah o jeho racionální, vědecký popis, poznání a pochopení, zbývá prostor také pro položky iracionální a náhodné, ať už jsou nazývány jako invence, inspirace či improvizace. Pouze ve svém organickém a proporcionálním splynutí dávají předpoklady tvůrčích a pro vrcholový sport žádoucích originálních přístupů trenéra i samotných hráčů.