Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

OTEVÍRACÍ DOBA

Pondělí: 09:00 - 15:30
Úterý: 09:00 - 15:30
Středa: 09:00 - 15:30
Čtvrtek: 09:00 - 15:00,
18:45 - 20:45
Pátek: po dohodě
Tel. +420 737 123 671
Hala Heroldovy sady
(Holandská ulice, Praha)

ZBOŽÍ V AKCI


O házené » Trenérské taktiky » Metodika tréninku » Uvolňování s držením míče

Teoretické aspekty uvolňování s držením míče a metodika jeho nácviku

 

Jiří Šimek (simek20@seznam.cz), Olomouc

 

Uvolňování s míčem je základní prvek útočné činnosti jednotlivce, řešící situaci 1-1 z pohledu útočícího hráče. S rozvojem rychlosti hry i fyzických parametrů hráčů se jeho význam soustavně zvyšuje. Uvolňování s míčem se obecně vyznačuje vysokou variabilitou možných motorických řetězců a jsou i známy případy, kdy nestandardně až anomálně prováděné uvolňování s míčem známým hráčem bylo uznáno za nový samostatný druh a taková anomálie se začala učit. Hlavní komplikací edukace začínajícího hráče je i skutečnost, že dítě, není-li vedeno dobře erudovaným trenérem, je nuceno odezírat a následně napodobovat až kopírovat při uvolňování s míčem vysoce účinné zřetězení pohybů dospělého hráče, ačkoliv na analýzu takového řetězce pohybů není ještě ani fyzicky ani duševně dostatečně připraveno. Dochází tak k řadě deformací až zlozvyků, které v pozdějších letech výchovy hráče jsou jen obtížně odstranitelné nebo jsou neodstranitelné vůbec.

 

1. Teoretické aspekty uvolňování s míčem

 

Uvolňování s míčem můžeme podle zvoleného třídícího znaku dělit různým způsobem: podle polohy obcházeného obránce na uvolňování s míčem vlevo a vpravo, podle polohy těla uvolňujícího se hráče na uvolňování s míčem přímé (hráč je stále čelem k brance) nebo s obrátkou (během uvolňování s míčem se útočník obrátí k bránícímu hráči zády), podle postavení nohou útočícího hráče na uvolňování s míčem z postavení nohou vedle sebe nebo z postavení nohou za sebou, a našla by se i další kritéria dělení.

 

Řada trenérů i začínajících hráčů velmi dobře chápe, že při uvolňování s míčem dochází ke změně směru, avšak velmi častým jevem je nedocenění druhého stejně důležitého parametru, kterým je změna rychlosti. Oba parametry, změna směru a rychlosti, jsou společným znakem každého uvolňování (s míčem i bez něj). Pokud bychom chtěli vzájemnou souvislost změn směru a rychlosti zachytit graficky, potom pro doskok do postavení nohou vedle sebe platí (viz obr. 1A a 1B):

 

 

 

Obr. 1.: Graf závislost rychlosti na délce dráhy (v=f(l)) a schematické znázornění trajektorie

 

Jak je zřejmé z grafu pro rychlost (horní část) a trajektorii (dolní část obr. 1A) uvolňování s míčem, skládá se tato motorická dovednost z  řetězce jednodušších pohybů:

 

 

 

 

 

 

 

Ze porovnání obrázků 1A a 1B vyplývá, že jen správně časovaná změna obou parametrů (rychlosti a směru) umožní na základě prostého fyzikálního skládání pohybů stranou a vpřed realizovat trajektorii uvolnění ukázanou na obr. 1A. Pokud hráč nedodrží vztahy pro změny směru pohybu a rychlosti, potom je důsledkem fyzikálního skládání obou pohybů (vpřed a stranou) pohyb šikmo vpřed, velmi často končící útočným faulem (viz spodní část obr. 1B).

 

Správná realizace uvolňování s míčem je závislá především na optimální realizaci jednotlivých fází ad a – ad e celého řetězce pohybů. Proto se tato práce bude dále zabývat úskalími výše uvedených jednotlivých fází uvolňování s míčem.

 

základním problémem startu pro chycení míče je jeho načasování (timing); prvním předpokladem pro správné zvládnutí startu je neustálý pohyb nohou, zobrazený na grafu rychlosti kladnou hodnotou rychlosti v v počátku trajektorie. Pro začátečníka je velmi obtížné definovat časový okamžik, kdy se má rozběhnout. Velmi se vyplatí definovat a nacvičit okamžik startu k uvolňování s míčem jako okamžik nápřahu ruky s míčem u hráče přihrávajícího. Je nutné po přihrávajícím hráči důsledně vyžadovat, aby nápřah kontinuálně pokračoval protipohybem ruky s odhozením míče. Pokud ruka s míčem přihrávajícího pohyb zastaví a vyčkává, nabíhající hráč musí v místě chytání míče zastavit a celé cvičení tak ztrácí smysl.

 

 

jedná se o komplexní motorickou dovednost, která začátečníkovi obvykle znesnadňuje nácvik uvolňování s míčem, kdy je žádoucí maximální soustředění na nacvičovanou dovednost (tedy na uvolňování s míčem) a nadměrné soustředění na časování startu bez míče a/nebo chytání míče odvádí část pozornosti od samotného uvolňování s míčem.

 

 

základním předpokladem pro správné řešení této fáze uvolňování s míčem je definování optimální pozice pro uvolňování s míčem. Ta u vyspělých hráčů vykazuje značnou variabilitu danou vlastnostmi hráče a jeho motorickými dovednostmi. Pro začátečníka  se dají vysledovat z požadavku trajektorie uvolňování s míčem obecné zákonitosti optimální pozice s úmyslným zanedbáním možné variability dané výše uvedenými vlivy. V krajních případech se dá doskok (dokročení) provést na chodidla postavená vedle sebe (viz obr. 2A)  i za sebou (obr. 2B). Stabilita hráče v obou postaveních je definována opěrnou plochou (šedé plochy na obr. 2A a 2B) a opěrnou bází (je to hypotetická obalová křivka opěrných ploch obou chodidel):

 

 

 

Obr. 2.: Schematické zobrazení polohy chodidel vedle sebe (A) a za sebou (B) při doskoku

Hlavní nevýhodou postavení chodidel vedle sebe je malá hloubka opěrné báze, výhodou je její značná šířka (obr. 2A), u postavení chodidel za sebou je poměr obrácený, opěrná báze má značnou hloubku, ale malou šířku. Přitom tvar a velikost opěrné báze má zásadní vliv na stabilitu polohy těla; půdorysný průmět těžiště dovnitř opěrné báze definuje stabilní polohu, pokud dojde k vychýlení průmětu těžiště mimo opěrnou bázi, potom hráč stabilitu ztrácí. Proto je postoj hráče s chodidly vedle sebe „citlivý“ na atak zepředu (a ten je v házené nejčastější), postoj s chodidly za sebou pak na atak ze stran.

 

Dalším relativně obecným jevem doskoku/došlapu na chodidla vedle sebe a za sebou je způsob jejich obvyklého použití. Došlapu na chodidla za sebou se používá po trojtaktu, takže jediným logickým pokračováním pohybu s míčem musí být alespoň jednoúderový driblink a po něm opět max. trojtakt. Doskok na chodidla vedle sebe se naopak nejčastěji provádí z běhu současně s příjmem míče a podle platných pravidel házené při správném provedení doskoku na chodidla vedle sebe hráč doskokem ještě nevyčerpal žádný krok; hráč tedy může okamžitě pokračovat v akci až třemi kroky trojtaktu. Doskok na chodidla vedle sebe tedy dovoluje výrazně rychlejší provedení uvolnění s míčem, což je při neustále se zrychlující hře hlavní výhodou, výrazně převyšujícím nevýhodu menší hloubky opěrné báze. Další výraznou výhodou doskoku na chodidla vedle sebe je rovnocennost obou nohou při symetrickém postavení (viz obr. 3B a diskuse k obr. 4A), která umožňuje shodné uvolnění na obě strany, a tím dělá hráče pro obránce „nečitelného“.

 

Dá se tedy souhlasit s tím, že „doskok na chodidla vedle sebe je postavením "univerzálním", to znamená, že umožňuje zahájit uvolnění libovolným směrem. Dopad do jakéhokoliv jiného postavení (na jednu nohu, s chodidly na nestejné úrovni apod.) je vždy komplikací pro uvolnění do některého směru (TŮMA, 2007)“, stejně jako s tvrzením, že „souměrné postavení nohou dává stejnou možnost odrazu oběma nohám a dodržení úhlu holení s podlahou 45 – 60 stupňů umožňuje přenos síly vložené do odrazu na změnu směru pohybu (ŠIMEK, 2005, viz obr. 3A – 3D)“.

 

Doskok na chodidla vedle sebe má svá specifika. Prvním problémem je správný dopad na chodidla vedle sebe. Začátečník má často problém ze střídavého pohybu nohou pravá-levá-pravá-levá se odrazit z odrazové nohy a dopadnout současně na obě vedle sebe postavené nohy a navíc seřídit délku doskoku podle pohybu obránce. Takový problém se snadno odstraní doplněním skoku po odrazu z odrazové nohy srovnáním nohou dotykem kotníků o sebe v nejvyšším bodě skoku. Dotykem kotníků se nohy srovnají do postavení vedle sebe a v klesající části skoku hráč může nastavit nohy před tělo tak, aby chodidla dopadla vedle sebe do tvaru obráceného písmene Y (viz schématické znázornění na obr. 3B a obr. 3D). Propérování kolen při doskoku absorbuje setrvačnou sílu dopředného pohybu a pohyb těla vpřed zastaví..

 

Obr. 3.: Doskok na nohy postavené vedle sebe

A – pohled zepředu na hráče po doskoku, vzpřímený trup, osy chodidel rovnoběžné

B – schematický nákres postavení nohou zepředu; osy stehen téměř rovnoběžné,                          kolena asi na šíři míče, holeně v úhlu a 45 – 60 stupňů vzhledem k podlaze

C – pohled z boku na hráče po doskoku

D – schematický nákres postavení nohou z boku;  kolena nad spojnicí špiček chodidel,                 váha těla přenesená na bříška chodidel, paty uvolněné

 

 

v herních situacích je přenesení váhy těla současně doprovázeno i klamavými pohyby, především horní části trupu a ramen. Princip vychází z poznání, že obránce obvykle není schopen sledovat a vyhodnocovat pohyby trupu, ramen i nohou současně, daleko více než pohyb nohou útočníka sleduje pohyby ramen a trupu. Změny polohy ramen a trupu tak činí klamavé pohyby v rámci uvolnění daleko věrohodnějšími. Proto je nezbytné již při nácviku přenášení váhy a s ním spjatý pohyb ramen (trupu) zdůrazňovat (TŮMA 2007).

 

 

tato fáze uvolňování s míčem má opět svoje specifika; pro jejich pochopení je nutno definovat požadavky, které jsou v této fázi na uvolňování s míčem kladeny. Jedná se o změny směrů pohybu hráče, které se dějí v rovině rovnoběžné s rovinou hrací plochy (horizontální pohyb po hrací ploše, dominující silou takových pohybů je její horizontální složka). Přitom pro takový horizontální pohyb hráče platí klasická pravidla principu odrazu, tj. odraz je zajištěn reakční silou (Fr) vznikající jako důsledek vyvinutí svalové síly dolními končetinami na podložku a následným přenosem vzniklém reakční síly přes páky dlouhých kostí dolních končetin až do těžiště. Pro vztah mezi reakční silou Fr a svalovou sílou Fm platí rovnice:

 

Fr = - Fm (1)

 

Pohyb rovnoběžný s podložkou (horizontální) zabezpečuje podle principu rozkladu sil (viz obr. 4A a 4B) vždy horizontální složka působící síly (svalové Fmhs, resp. reakční Frhs), pohyb k podložce kolmý zabezpečí vertikální složka síly (Fmvs, resp. reakční Frvs).

 

Obr. 4.: Princip a rozdělení sil při odrazu z chodidel vedle sebe

(schematické znázornění  hráče zepředu).

 

Z obrázku 4A je zřejmé, že rozhodujícími faktory pro intenzitu odrazu úniku stranou je velikost svalové síly a směr jejího působení. Samotná velikost svalové síly Fm se dá ovlivnit posilováním svalstva dolních končetin, směr působení svalové síly pak postojem. Dominantním faktorem postoje je úhel a, svíraný holení a podložkou.  Platí, že svalovou (Fm) i reaktivní (Fr) sílu je možno podle pravidla o rozkladu sil rozložit do horizontální a vertikální složky podle rovnice:

Fmhs = Fm . cos a a    Fmvs = Fm . sin a (2)

Frhs = Fr . cos a a    Frvs = Fr . sin a (3)

 

Z rovnic (2) a (3) vyplývá, že se zmenšováním úhlu a narůstá horizontální složka svalové i reakční síly (Fm resp. Fr) a klesá vertikální složka obou sil, zvětšením úhlu a narůstá naopak vertikální složka sil Fm i Fr a klesá velikost jejich horizontální složky. Pro únik stranou je tedy žádoucí, aby vertikální složka svalové i reakční síly byla co největší, a tedy úhel a co nejmenší. A právě zmenšování úhlu a je limitováno dvěma faktory:

 

 

Ft > Fxhs (4)

 

O velikosti třecí síly (Ft) rozhoduje materiál (podrážka boty hráče a povrch hřiště – jsou definovány součinitelem tření) a přítlak boty na hrací plochu, tj. vertikální složka svalové síly. Pokud klesá úhel a, klesá i přítlak na podložku a tím třecí síla. Současně roste horizontální složka Fxhs až do okamžiku, kdy již nerovnost (4) není splněna. To se projeví uklouznutím nohy stranou při odrazu.

 

Má-li dojít k jakémukoliv pohybu z postavení na obr. 4, musí být splněn i další vztah:

 

Fm > Fg (5)

 

Fm v nerovnosti (5) je vektorový součet všech svalových sil působících na levé a pravé chodidlo. Reakční síla Fr působící z těžiště a daná vztahem (1) má shodnou velikost vektorového součtu svalových sil, ale směr jejího působení je opačný. Pokud vektorový součet svalových sil Fm působících na obě chodidla je menší nebo roven Fg, znamená to, že hráč je bez pohybu. Pokud jsou velikosti svalových sil a směr jejich působení shodné, pak vyvinutím takové svalové síly na obě chodidla, jejíž vektorový součet je větší než je gravitační síla, dojde k pohybu, který je směřován kolmo vzhůru (viz obr. 4A).

 

O pohybu stranou rozhodují poměr velikostí vertikálních a horizontálních složek reakční síly (Frvs a Frhs) na každé z chodidel hráče a dále úhly aL a aP svírané podložkou a směrem působení svalové síly na levé a pravé chodidlo (viz obr. 4B). Úhly aL a a P a tím i poměr sil Frvs a Frhs se dá ovlivňovat pohybem dolních končetin v kolenou spojeným s přenosem těžiště (viz srovnání obr. 4A a 4B). Takovým pohybem dochází ke změně úhlů aP pravé a aL levé nohy, tím i ke změnám směru působení svalových a reakčních sil, jejich vertikálních a horizontálních složek na jednotlivá chodidla (obr. 4B). Takový přesun sil se projeví pohybem stranou ve směru působení vektorového součtu reakčních sil (viz obr. 4B).

 

V této souvislosti nelze souhlasit s tvrzením, že „vyražení do nového směru lze dosáhnout jedině přenesením váhy na odrazovou nohu tak, aby koleno bylo nad chodidlem“ (TŮMA 2007), neboť jak ukazuje obr. 4B, směr působení svalové síly od kolene k chodidlu je v takovém případě téměř kolmý k podložce, a tedy

 

a ? 90o =>  cos a ? 0 a tedy i horizontální složka síly Frhs = Fr . cos a ? 0

 

což znamená, že takové přenesení svalové síly na chodidlo by mělo za následek vznik reakční síly kolmé k podložce (hrací ploše) a tedy pouze výskok. Případně, pokud by došlo v kolenním kloubu ke koncentraci svalové a gravitační síly působící ve směru stehenní kosti a reakční síly působící kolmo na podložku ve směru holeně, pak by mohlo dojít podle velikostí všech zúčastněných sil k přetížení kolenního kloubu až ruptuře vnějších křížových vazů.

 

2. Metodika nácviku uvolňování s míčem

 

Správné pochopení teoretických aspektů uvolňování s míčem vytváří prvotní předpoklad pro stanovení cíle nácviku v jednotlivých fází ad a – ad e a následně celého řetězce pohybů. Proto se tato část práce bude dále zabývat úskalími výše uvedených jednotlivých fází uvolňování s míčem opět po jednotlivých fázích. V samotném praktickém nácviku nelze vždy důsledně oddělit jednotlivé fáze uvolňování s míčem od sebe, a tak se stává, že v řadě cvičení nacvičujeme několik fází současně a/nebo k již zvládnutému nácviku jedné fáze uvolňování s míčem připojíme v dalším cvičení fázi následující.

 

ad a   start bez míče a ad b   chytání míče v pohybu

eliminaci vlivu jak startu bez míče, tak i chytání míče v pohybu můžeme začátečníkovi vyřešit vhodnou metodickou řadou průpravných cvičení tak, aby zakončením těchto průpravných cvičení byl vždy i doskok do optimální pozice pro uvolňování s míčem:

Příklady cvičení:

  1. dvojice hráčů ve vzdálenosti 1,5-2m za sebou se pohybuje klusem vpřed; přední z nich má míč. Hráč s míčem nečekaně zastaví, upaží ruku s míčem (nepravidelně vpravo i vlevo). Na tento optický signál vyráží zadní hráč, bere v běhu vpřed z upažené tuky míč a dopadá současně na obě chodidla postavená vedle sebe pro uvolnění s míčem. Tím se pořadí hráčů změní a dvojice opakuje v cvičení,
  2. viz cvičení 1, ale hráč s míčem z upažené ruky nadhodí míč mírným obloukem,
  3. dvojice hráčů s jedním míčem, 2-3m vedle sebe se pohybuje během vpřed stejnou rychlostí. Hráč s míčem ve třetím kroku přihrává z vytažené ruky, druhý hráč po chycení míče dopadá na obě chodidla vedle sebe,
  4. viz cvičení 3, ale na optický signál vytažené ruky přihrávajícího hráče chytající hráč ostře zrychlí běh vpřed a cvičení 3 provede v max. rychlosti,

ad c   doskok pro uvolňování s míčem

pro nácvik doskoku do optimálního postavení a následného výpadu stranou s výhodou použijeme bloku průpravných cvičení z oblasti tréninku práce nohou (z anglického Step Work Training – SWT, viz např. CHUNG, 1993). V obecné přípravě se jedná především o soustavu cvičení, jejíž cílem je naučit hráče cíleně a vědomě přenášet váhu z jedné nohy na druhou, a to s použitím různých pomůcek (žebříky, švédské lavičky, obruče a další – viz VOPELKA, HUBAL, 2004), ve speciální přípravě potom cvičení SWT, jejichž příklady jsou uvedeny následně (viz Příklady cvičení 5-12).

Uvedených skokových cvičení se zapojením jedné nebo obou nohou je další celá řada, jejich uplatnění záleží jen na fantazii trenéra, který ale každý pohyb, než jej aplikuje, musí zhodnotit z hlediska jeho účelnosti vzhledem k požadovanému úkolu – naučit cvičence cílenému přenášení váhy těla z nohy na nohu a nezávislému pohybu dolních končetin bez návaznosti na pohyb trupu.

 

Příklady cvičení:

  1. hráč zaujme optimální postavení po doskoku a odrazem z obou nohou vyskakuje směrem nahoru, v nejvyšším bodě se dotkne kotníky o sebe a dopadá zpět do původního postavení (stejně silný odraz z obou nohou),
  2. hráč zaujme optimální postavení po doskoku a odrazem z obou nohou skáče vzad současně se „stažením“ obou nohou při doskoku na šířku tří chodidel, bez zastavení nebo meziskoku se okamžitě znovu se odráží a vrací se zpět do výchozí pozice,
  3. viz cvičení 5, ale hráč se odráží tak, aby doskakoval posunut střídavě vlevo a vpravo o vzdálenost obou nohou od sebe (hráč musí přenést při skoku vpravo váhu těla na levou nohu, při skoku vlevo na pravou nohu a skákat stranou - nestejně silný odraz z obou nohou, dosahovaný změnou svalové síly),
  4. viz cvičení 7, ale hráč mění směr skoků stranou na zvukový signál trenéra,
  5. viz cvičení 5, ale hráč doskakuje s otočením o 180o
  6. viz cvičení 7, ale hráč doskakuje s otočením o 90o
  7. viz cvičení 5, 7-10, ale hráč má cvičení ztíženo tím, že mezi koleny svírá míč (nácvik držení nohou v popsané optimální pozici – viz obr. 2B a 2D),
  8. viz cvičení 6, ale po návratu do optimální pozice střídavě odskok vlevo na levou nohu a z levé nohy zpět do optimální pozice nebo odskok vpravo na pravou nohu a z pravé nohy zpět do optimální pozice.

 

ad d   časový úsek pro klamavé pohyby

k nácviku klamavých pohybů použijeme stejné sady průpravných cvičení jako v případě nácviku přenášení váhy a těžiště (viz Příklady cvičení 5-12), jen při nich větší důraz klademe na současný klamavý pohyb trupu a ramen,

ad e   start s míčem podle zvolené trajektorie

základním úkolem této fáze uvolňování s míčem je nacvičit vyražení do nového směru po dopadu na chodidla vedle sebe, a to vše v závislosti na chování či reakci bránícího hráče. Řadu velmi pěkných průpravných cvičení pro řešení uvedeného úkolu byla publikována v již  opakovaně citované publikaci (TŮMA 2007), další analogická cvičení závisejí především na vlastní tvůrčí invenci trenéra, který problematiku uvolňování s družstvem nacvičuje. V řadě případů se ale osvědčilo použít průpravná cvičení pro doskok na chodidla vedle sebe, pouze s tím rozdílem, že cvičení nekončí doskokem, ale až vyražením do nového směru:

Příklady cvičení:

  1. viz cvičení 1, resp. 2, ale po doskoku na chodidla vedle sebe se hráč podle dohody uvolňuje jednokrokově buď na shodnou nebo na opačnou stranu, kterou hráč podávající míč upaží a cvičení zakončí výskokem s naznačením střelby,
  2. viz cvičení 13, ale po doskoku na chodidla vedle sebe se hráč podle dohody naznačuje jednokrokové uvolnění dohodnutým směrem, poté se uvolňuje na opačnou stranu
  3. cvičení ve trojicích s jedním míčem; dva hráči si na vzdálenost cca 3m při couvání přihrávají míč, třetí se pohybuje během vpřed po ose spojnice  přihrávajících hráčů. Nečekaně jeden z nich přihrává třetímu a šikmo k němu přistupuje. Třetí hráč po příjmu míče se uvolňuje jednokrokově do protipohybu přistoupení,
  4. viz cvičení 15, ale třetí  hráč naznačuje uvolnění po směru pohybu přistupujícího hráče, a následně se uvolní do protipohybu,
  5. dva obránci u čáry brankoviště a útočník s míčem; pomocník přihrává útočníkovi míč, v okamžiku zpětné přihrávky přistupuje jeden z obránců šikmo vpřed k útočníkovi a útočník provádí jednokrokové uvolnění do protipohybu přistupujícího obránce
  6. viz cvičení 17, ale útočník naznačuje uvolnění po směru pohybu přistupujícího hráče, a následně se uvolní do protipohybu,
  7. útočník s míčem a pivot, jeden obránce na čáře volného hodu; pomocník přihrává útočníkovi míč, v okamžiku přihrávky pivot vybíhá do pozice postmana a staví clonu na obránce; útočník provádí jednokrokové uvolnění ve směru postavené clony,
  8. dva obránci na brankovišti, pivot bráněný jedním z obránců a útočník s míčem; pomocník přihrává útočníkovi míč, v okamžiku přihrávky přistupuje jeden z obránců šikmo vpřed k útočníkovi a současně vybíhá pivot stavět clonu; útočník provádí jednokrokové uvolnění na stranu postavené clony.

Závěr

Publikovaný postup se snaží vysvětlit základní principy uvolňování s míčem a nalézt z fyzikálního hlediska optimální řešení snad nejběžnější herní situace v házené, 1-1, z pohledu útočícího hráče. Dominantním faktorem kvality nácviku takového motorického učení je především dobře erudovaný trenér, který sám chápe teoretické principy takového pohybu. A pochopení teoretických principů potom vede i k lepšímu výběru a přijímání řady nespecifických i specifických cvičení, potřebných ke zdokonalení práce nohou jeho svěřenců. Je proto prvním úkolem přesvědčit trenéra k vlastnímu učení a pochopení optimálního provedení zadaného úkolu – nácviku uvolňování s míčem. A pro pochopení principu i nácvik se snaží tato práce přinést několik podnětů v podobě nespecifických i specifických cvičení. A teprve v okamžiku, kdy jsou u začátečníka již vytvořeny základní pohybové dovednosti v souhlase s obecnými fyzikálními principy je možno v rámci upevňování dynamického stereotypu nechat hráče upravit si konečnou formu uvolňování podle svých osobních schopností a vlastních anatomických předpokladů.

 

 

Použitá literatura

CHUNG Hyung-Kyun, Seminář IHF, Step Work Training, 1993

ŠIMEK Jiří, Házená a děti aneb jak na to, soukromý tisk, Olomouc 2005

TŮMA Martin, Osvojování uvolňování s držením míče, http://www.chf.zdarsko.cz/index.aspx, Informace ČSH, Metodika, Metodické materiály, Praha 15. 3. 2007

VOPELKA Michal, HUBAL Petr, Koordinace, rychlost, síla, Metodická videokazeta nebo CD, Třeboň 2004