S cílem usnadnit uživatelům používat naše webové stránky využíváme cookies. Používáním našich stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookie na vašem počítači / zařízení. Nastavení cookies můžete změnit v nastavení vašeho prohlížeče.

OTEVÍRACÍ DOBA

Pondělí: 10:00 - 16:00
Úterý: 13:00 - 19:00
Středa: 09:00 - 15:00
Čtvrtek: 14:00 - 20:00
Pátek: 10:00 - 16:00
Tel. +420 731 760 109
Hala Heroldovy sady
(Holandská ulice, Praha)

ZBOŽÍ V AKCI

cena 1 200 Kč
skladem
cena 2 949 Kč
skladem
cena 2 949 Kč
skladem

AKCE

cena 2 949 Kč
skladem
cena 2 749 Kč
skladem
cena 2 949 Kč
skladem

» Trenérské taktiky

ORGANIZACE RYCHLÉHO ÚTOKU

(SE ZŘETELEM NA VLASTNÍ OBRANNÝ SYSTÉM)

Doc.PhDr. František Táborský, CSc.

 

* Předneseno na "EHF Top CoachesSeminar" v Paříži (8.-10. březen 1996)

 

Jaké neotřelé pohledy a souvislosti je možno ještě poskytnout, když již bylo o rychlém útoku tolik řečeno a napsáno? Od olympijských her v Soulu je rychlému útoku věnována zvýšená pozornost, a to především tehdejšímu výkonu družstva mužů SSSR a filosofii trenéra Anatolije Jevtušenka. Zvláště analýzy Dietricha Späteho a dalších autorů (např. Pollany), zejména v Časopise Handball-Training, přinesly množství zajímavých poznatků. Takřka výlučně se přitom jedná o popis a zobecňování stávající praxe.

 

Pokusím se pojmout určenou problematiku v následujících krocích:

· Obranné systémy (klasifikační a historický aspekt)

· Struktura vedení útoku (klasifikační a historický aspekt)

· Vztah obranných systémů a struktury vedení útoku

· Teoretické možnosti rychlého útoku

· Závěry

A. Obranné systémy

Finálním cílem obrany je nedovolit soupeři úspěšně vystřelit a získat přitom míč (aniž bychom obdrželi gól). V tomto věčném duelu mezi obranou a útokem je bránícím družstvem hledána optimální rovnováha mezi vlastními možnostmi a schopnostmi soupeře, mezi jistotou a rizikem. Není univerzálního obranného systému. To, co bylo v určité době progresivní, bývá překonáno, aby se poté navrátilo v inovované podobě nazpátek.

Schéma 1

 

V klasifikaci obranných systémů nás zajímá z hlediska organizace následujícího přechodu z obrany do útoku především základní postavení a úkoly obránců a míra agresivity vyvíjená na soupeře. V nástinu je tento vztah znázorněn na schématu 1. Toto schéma však nic nenapovídá o množství variant, ve kterých lze jednotlivé typy obranných systémů hrát. Tak např. obrana 0:6 může být hrána zcela bez přistupování (družstva Československa a Dukly Praha v padesátých letech či řada současných žákovských družstev) nebo v různých podobách reaktivního přistupování k soupeři s míčem, eventuálně též v nejprogresivnějších podobách s anticipačním přistupováním k soupeři bez míče.

 

Jak výrazně se od sebe mohou jednotlivé varianty obranného systémy 0:6 lišit, ilustrujeme na přikladu pojetí obrany 0:6 u družstva Československa (mistr světa 1967) a SSSR (olympijský vítěz (1976) - viz schéma 2. Sovětská varianta využívala konstituční převahy čtyř středových obránců (kolem dvou metrů tělesné výšky), kteří obsazovali především prostor u čáry brankoviště a střelbu z dálky blokovali. Ve finálovém utkání OH 1976 proti Rumunsku tak zlikvidovali 15 střel takových spojek jako byli Birtalan, Gunes a Kiczid.

 

 

Křídelní obránci svým aktivním jednáním "vháněli" soupeře na střed a pomáhali tak hustotu obranné formace ještě zvyšovat. Tlak na soupeře byl tedy u sovětské obrany 0:6 zcela odlišný od československého pojetí. Zde čtyři středoví obránci přistupovali až k čáře volného hodu, křídelní obránci zůstávali v základním postavení u čáry brankoviště. Specifické zvláštnosti v pojetí obrany 0:6 bychom v nedávné době nalezli také např. u družstev mužů Švédska, Španělska, Švýcarska. Podobně bychom mohli sledovat varianty u dalších typů obranných systémů 1:5, 1:2:3 atd.

 

Zhodnotíme-li pod tímto zorným úhlem používání základního obranného systému u vítězů vrcholových světových soutěží (mistrovství světa, olympijské turnaje) můžeme konstatovat, že bez výjimky byly prioritně uplatňovány územní obranné systémy. Kombinované obranné systémy se objevují spíše jako pomocné (např. u mužů Rumunska v sedmdesátých letech 1+0:5).

 

Počet tzv. pomocných (podpůrných, rezervních) obranných systémů uplatňovaných jedním družstvem se historicky zvyšuje. U družstva žen Koreje jsme např. během olympijského turnaje 1992 v Barceloně pozorovali vedle základní 1:2:3 též 0:6,1+0:5, 2:4, 5:0+1, 2:3 (v oslabení). Z finálového utkání mužů na MS 1995 popisují Spate a Suter u družstva Chorvatska pět různých obranných systémů: 1+2:3, 2+0:4, 1+0:5, 3+0:3 a 0:6.

 

V roce 1978 jsem v tehdejším Československém vědeckém časopise "Teorie a praxe tělesné výchovy" v článku o stavu a tendencích vrcholové házené mimo jiné napsal: "V herních systémech je zjevná tendence k pružné situační akomodaci, k plastickému situačnímu přeskupování hráčů, účelné změně rytmu podle vývoje utkání. Hledají se cesty nejefektivnějšího využití hráčského potenciálu, ke zvětšení akčního prostoru a ke zvýšení mobility herních systémů. Koncepce hry nesleduje pouze neutralizaci koncepce soupeře, ale též prosazení vlastního pojetí... V obraně jsou preferovány zónové formace se silnými prvky osobního obsazování ve větším prostoru a nejen proti hráči s míčem."

 

Proč tyto téměř dvacet let staré myšlenky cituji? Chtěl bych ukázat, že tendence popsané v poslední době nejsou zcela nové. Jedná se spíše o stálou vnitřní vývojovou logiku, kterou lze pozorovat u každé týmové sportovní hry. Každou vývojovou tendenci je přitom třeba chápat ne jako přímočarý vývoj, ale jako určité směřování s řadou protichůdných výkyvů (oscilací).

 

B. Struktura vedení útoku

 

Schéma 3

Bezprostředně po získání míče by měly být plněny úkoly útoku co nejrychleji. Soupeři by měla být dána co nejmenší možnost jeho včasného návratu a obranné organizace. V této fázi nemusí být do přímé akce zapojováni všichni hráči útočícího družstva. Čím déle útok trvá, tím více je třeba organizovaného týmového řešení útočných úkolů.

 

Obecně je tedy útok veden v následujícím schématu – viz. schéma 3:

 

a) proti nezorganizované (vracející se) obraně

- jeden hráč = protiútok

- skupina = rychlý útok

- družstvo = prodloužený rychlý útok

b) proti zorganizované obraně

- družstvo = postupný útok

 

Vlastní rychlý útok je veden zpravidla ve dvou sledech. Třetí sled pak odpovídá prodlouženému rychlému útoku. Viz. Späteho definici 3. sledu: "Pokračování hry proti formované, ale neuspořádané, případně pasivní obraně."

 

Příkladem prodlouženého rychlého útoku vedeného ze dvou předcházejících sledů je schéma 4 (dle Späteho).

 

 

Pollany ve svém nejnovějším materiálu "Rychlý útok - koncept čtyř sledů" jeden sled přidává. Jednotlivým sledům pak přiřazuje následující úkoly:

- první sled "převzetí tempa"

- druhý sled "otevření prostoru"

- třetí sled "úvod k zakončení"

- čtvrtý sled "konečná fáze"

 

Tomu by pak odpovídalo příslušné rozšíření našeho schématu 3 na podobu, která je zachycena na schématu 5. Vedení rychlého útoku ve třech sledech, na které pak může navázat sled čtvrtý (prodloužený rychlý útok) je jako příklad na schématu 6. Vycházeli jsme přitom z podkladů Pollanyho, ve kterých je analyzován rychlý útok mužů SSSR (1988-1990). Vedení rychlého útoku ve druhém (resp. třetím sledu) a jeho spojeni s prodlouženým rychlým útokem vyžaduje:

 

- poměrně stabilní (určené) dráhy pohybu a cílová postaveni hráčů

- poměrně volná dráha pohybu míče, závislá především na jednání "tvůrce hry"

- neustálá připravenost k zakončení rychlého útoku v kterémkoliv ze sledů

 

Schéma 5

 

Další sledy navazují na předchozí pouze tehdy, jestliže nebyla možnost střeleckého zakončení již dříve. Čím rychlejší a jednodušší je zakončení rychlého útoku, tím je větší jeho psychologický účinek a současně se snižuje riziko vlastní chyby.

 

Jednou z vývojových tendencí vrcholové házené je stoupající počet dosahovaných gólů. Je to patrné jak v tabulce 2 u mužů, tak v tabulce 3 u žen. Tento trend je doprovázen současným výkonnostním přibližováním nejlepších týmů. U mužů jsme brali v úvahu brankové výsledky utkání mezi osmi nejlépe umístěnými družstvy. U žen pak z důvodu omezeného počtu účastníků olympijských turnajů pouze utkání mezi čtyřmi nejlépe umístěnými.

 

Vyššího počtu gólů muže být dosahováno různými cestami:

- snížením počtu předčasných ztrát míče (technické chyby, chyby proti pravidlům)

- zvýšením úspěšnosti střelby

- zvýšením počtu útoků zrychlením hry (to je zkrácením průměrné délky jejich trvání)

 

Dostupné statistické údaje o těchto ukazatelích, které již téměř tucet let podle možností sleduji, nasvědčují zejména na uplatnění naposled jmenovaného faktoru.

 

Schéma 6

 

Abychom získali srovnatelný přehled o diskutovaných charakteristikách u současných družstev, porovnali jsme výsledky utkání mezi osmi nejlépe umístěnými týmy na všech čtyřech mistrovstvích světa, která se konala v roce 1995 - viz tabulka 4. Je překvapující, jak se všechny čtyři kategorie ve sledovaných ukazatelích navzájem podobají. Nasvědčuje to tomu, že poznatky získané jen u některé z kategorií by mohly mít také širší obecnější platnost.

 

Ve výše zmíněném časopise jsem v roce 1978 o vývojových trendech rychlého útoku napsal toto: "Útok proti nezorganizované obraně zůstává nejefektivnější možností. Patrný je však přesun k náročnějším formám, které stupňují tlak na soupeře a vytvářejí pro něho potencionální nebezpečí i v situacích, kdy by byl protiútok nebo rychlý útok prvního sledu neuskutečnitelný." Rovněž tato vývojová tendence byla opakovaně potvrzena.

 

C. Vztah obranných systémů a struktury vedení útoku

Obecně lze na základě pouhé logické úvahy říci: čím větší je akční prostor obranného systému a čím větší tlak obrana na soupeře vyvíjí, tím lepší jsou předpoklady pro založení rychlého útoku. Jednak se startovní postavení budoucích útočníků přibližuje brance soupeře, jednak se zvyšuje pravděpodobnost chyby soupeře (předčasná ztráta míče).

 

Zkušenost ukazuje, že extrémně vysunuté a aktivní obranné systémy volí především družstva, která jsou konstitučně vůči svým soupeřům v nevýhodě. Byla a jsou to především družstva asijská a africká. Tento agresivní způsob obranné hry umožňuje následně spíše jednodušší formy vedení rychlého útoku.

 

Pregnantně to vyjádřil ve svém vystoupení na sympoziu IHF v Káhiře (1995) Hassan Moustafa. Mimo jiné řekl: "Co se týče tělesných předpokladů, jsme oproti evropským družstvům jednoznačně v nevýhodě. Pomoci aktivní, ofenzivní obrany máme reálnou šanci narušovat kombinační hru soupeře. Chtěli jsme vyvinout takový obranný systém, ze kterého by bylo možno využít každou příležitost k útoku prvním sledem."

 

Na druhé straně pak musí být zřejmé, že čím více je určitý obranný systém organizován v blízkosti čáry vlastního brankoviště, tím více je třeba uplatňovat proti vyrovnaným souperům složitější formy vedení rychlého útoku, to je druhý (eventuálně třetí) sled a prodloužený rychlý útok.

 

Struktura přechodu z obranného postavení do útočného pak má mimo jiné následující souvislosti. Obranné systémy, ve kterých jsou výchozí postavení obránců v blízkosti čáry brankoviště, budou v následujícím rychlém útoku inklinovat spíše ke dvěma sledům. Otevřené, vysunuté obranné systémy pak budou v následném rychlém útoku inklinovat spíše ke třem sledům.

 

Poslední naše obecná úvaha v této pasáži se týká již uvedené skutečnosti, že řada družstev mění též během jediného utkání několikrát různé obranné systémy. Je pouze těžko představitelné, že by pro přechod z obrany do rychlého útoku měla tato družstva pro stejné hráče různé úkoly. Spíše lze předpokládat, že z různých obranných systémů je uplatňována jediná základní koncepce, alespoň co se týče drah pohybu hráčů a jejich cílových postavení.

 

D. Teoretické možnosti rychlého útoku

Vyjdeme z následující modelové situace. Ve vyrovnaném utkání se dostane každé z obou družstev padesátkrát do útoku. S padesátiprocentní úspěšností útoků dosáhne každé z družstev 25 gólů. Ze zbývajících útoků skonči 30 % (to je 15) neúspěšnou střelbou a 20 % (to je 10 útoků) předčasnou ztrátou míče. Pokud by se v každém ze 40 útoků, které byly zakončeny střelbou, vystřelilo pouze jednou, odpovídala by tomu úspěšnost střelby 62,5 %. Ta bude ale pravděpodobně o něco nižší, protože v několika málo útocích může být vystřeleno více než jednou (např. po střele vyražené brankářem).

 

Rovněž náš soupeř zakončí 50 % útoků úspěšnou střelbou. Předpokládejme, že pokud obdržíme gól, jsou naše šance na rychlý útok nulové (abstrahujeme od možností prodlouženého rychlého útoku po výhozu). Ze svých 50 útoků zahajujeme tedy 26 útoků výhozem (25 gólů plus zahájení jednoho z poločasů). Zbývá nám proto pouze 24 možností jak vést útok proti nezorganizované obrané.

 

Předpokládejme dále, že tyto možnosti využijeme beze zbytku. V tomto případě bychom na základě různých forem rychlého útoku získali asi 14 gólů. Ze 24 možností musíme totiž odečíst asi 6 na předčasné ztráty míče, neboť riziko ztráty míče je v rychlém útoku vyšší než v útoku postupném. Čtrnáct gólů z 18 rychlých útoků zakončených střelbou odpovídá úspěšnosti přibližné 78 %. Současně by to znamenalo, že 56 % všech našich gólů (14 z celkových 25) bylo dosaženo z rychlého útoku.

 

Pokud vím, na vrcholových světových soutěžích se stalo zatím pouze jednou, že by se určitý tým přiblížil těmto hodnotám častěji. Bylo to družstvo SSSR na olympijských hrách v Soulu. Byl to případ naprosto mimořádný, blížící se hranici možného a svědčící o velké výkonnostní převaze sovětského družstva. Většinou |e u vrcholových družstev dosahováno z rychlého útoku kolem 20 % až mimořádně 30 % všech gólů. To by v našem modelovém případě odpovídalo přibližně 5 až 7 gólům v utkání. Oproti teoretickým možnostem je tedy v praxi využívána pouze asi třetina až polovina potencionálu.

Čím vyšší výkonnost bude mít náš soupeř, tím obtížnější bude uplatnění našich skutečných i teoretických herních možností. Současně platí, že čím vyšší výkonnostní úrovně v určité činnosti (v tomto případě rychlý útok) dosáhneme, tím více úsilí si vyžádá každé další zlepšení.

 

E. Závěry

Pokusím se shrnout a seřadit nejpodstatnější premisy a teze:

- není jediný univerzální obranný systém. Účinnost obranného systému je přímo závislá na míře jeho situační přizpůsobivosti

 

- nároky na organizaci rychlého přechodu z obrany do útoku jsou tím větši, čím více hráčů je do něj bezprostředné zapojeno a čím vyšší je výkonnost soupeře

 

- vývojová tendence "zrychlování hry" ovlivňuje pozitivně význam ovládnutí všech forem rychlého útoku

 

- velikost akčního prostoru obranného systému a míra tlaku na soupeře jsou v přímo úměrném vztahu k předpokladům pro zakončení rychlého útoku

 

- extrémně vysunuté a aktivní obranné systémy podporují následně spíše jednodušší formy vedení rychlého útoku. Jestliže je ale celý rychlý útok doveden až do prodloužené fáze, jsou předtím využity spíše tři sledy

 

- tak zvané "pasivní" obranné systémy si vynucují následně spíše složitější formy vedeni rychlého útoku. Jestliže je však celý rychlý útok doveden až do prodloužené fáze, jsou předtím využity spíše jen dva sledy

 

- používá-li družstvo více různých obranných systémů, neměla by se u nich pravidla pro přechod z obrany do rychlého útoku lišit

 

- většina vrcholových družstev využívá s ohledem na rychlý útok v průměru přibližně pouze třetinu až polovinu potencionálu. Další zvyšování tohoto podílu je ve vyrovnaných utkáních mimořádně náročné. Této rezervy je využíváno tím více, čím je náš soupeř slabší, čím je naše obrana agresivnější a čím lépe je náš rychlý útok zorganizován

 

- domníváme se, že uvedené teze mají obecnější platnost, která se vztahuje na různé věkové a pohlavní kategorie, přinejmenším v oblasti vrcholové házené

 

V této souvislosti si dovolíme vyjádřit názor, že výkonnostní rozdíl mezi mužskou a ženskou kategorii se vyrovnává. Je podstatně menší než tomu bylo před 20 či 30 lety. Hlavní rozdíly mezi oběma pohlavími budou nadále spočívat především v oblasti fyzické (konstituce, silově-rychlostní ukazatele) a ne v oblasti technicko-taktických dovednosti.

 

 

PŘÍKLADY CVIČENÍ SOUČINNOSTI ÚTOČNÍKŮ RŮZNÝCH SLEDŮ RYCHLÉHO ÚTOKU naleznete ve volně navazujícím materiálu pod stejným jménem ve složce Zásobník cvičení.